Nález ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 684/07 - odměna exekutora

Ústavní soud v senátu složeném z předsedy senátu Františka Duchoně, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudkyně Ivany Janů rozhodl v řízení o ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného Mgr. Olgou Strakovou, advokátkou, se sídlem v Českých Budějovicích, Radniční 7a, za účasti Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení a soudního exekutora Mgr. Kamila Košiny, se sídlem ve Zdíkově č. p. 79, Stachy, právně zastoupeného JUDr. Petrem Pustinou, advokátem se sídlem v Říčanech u Prahy, Olivova 116, jako vedlejšího účastníka řízení, proti usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. prosince 2006 sp. zn. 18 Nc 6899/2006, sp. zn. 18 Nc 6900/2006 a sp. zn. 18 Nc 6901/2006, proti příkazům k úhradě nákladů exekuce ze dne 26. 10. 2006 sp. zn. 40 Ex 4223/06 a ze dne 27. 10. 2006 sp. zn. 40 Ex 4224/06 a sp. zn. 40 Ex 4225/06, o návrhu stěžovatele na přiznání náhrady nákladů právního zastoupení a o návrhu vedlejšího účastníka řízení na přiznání nákladů právního zastoupení,  t a k t o:

 

I.          Usneseními Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. prosince 2006 sp. zn. 18 Nc 6899/2006,  sp. zn. 18 Nc 6900/2006 a sp. zn. 18 Nc 6901/2006 bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod a ústavní princip právního státu vyplývající z čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky.

 

II.         Tato rozhodnutí se proto ruší.

 

III.         Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.

 

IV.        Náhrada nákladů se stěžovateli ani vedlejšímu účastníkovi nepřiznává.

 

 

O d ů v o d n ě n í:

 

I.

 

1.         Třemi včas podanými ústavními stížnostmi, které i jinak splňují náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatel navrhl, aby pro porušení  čl. 2 odst. 2 a čl. 36  Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“)  Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále též „okresní soud“) vydaná v jeho exekučních věcech a v záhlaví uvedené příkazy soudního exekutora k úhradě nákladů exekuce a aby přiznal stěžovateli náhradu nákladů právního zastoupení.

 

2.         Jelikož všechny ústavní stížnosti se týkaly obdobných skutkových okolností, obsahovaly stejné námitky téhož stěžovatele a ve všech na jejich základě zahájených řízeních vystupoval tentýž účastník a vedlejší účastník řízení, Ústavní soud rozhodl podle ustanovení § 63 zákona o Ústavním soudu, ve spojení s ustanovením § 112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, usnesením č. j. I. ÚS 684/07-17 ze dne 23. září 2008 o spojení těchto věcí ke společnému řízení vedeném pod sp. zn. I. ÚS 684/07. 

      

3.         Stěžovatel v ústavních stížnostech především namítá, že v den, kdy obdržel usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích o nařízení exekuce spolu s výzvou exekutora k dobrovolnému plnění, se spojil s exekutorským úřadem telefonicky, aby zjistil přesnou výši exekuované částky, která mu nebyla písemně sdělena, a aby sdělil exekutorovi, že exekuovanou částku uhradí „dobrovolně“. Pracovnice exekutorského úřadu mu telefonicky sdělila, že celková orientační částka je cca 30 000 Kč dohromady za všechny tři exekuce. Takový postup považoval za nezákonný. Jelikož až do 7. 12. 2006 neměl k dispozici příkazy k úhradě nákladů exekuce, „dobrovolně“ uhradil jistinu a náklady právního zastoupení v nalézacím i exekučním řízení dne 9. 11. 2006 a zároveň požádal exekutora o vyčíslení celkových nákladů exekuce. Stěžovatel nesouhlasí s výší odměny ve výši 3 570 Kč (vč. DPH) a náhrady hotových výdajů exekutora ve výši 4 165 Kč (vč. DPH) za každou jednotlivou exekuci. Co se týče odměny exekutora žádá, aby bylo postupováno v souladu s § 6 odst. 3 a § 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č.  330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších přepisů, a byla účtována odměna ve výši 50 %, tj. 1500 Kč. Co se týče náhrady hotových výdajů v předmětné věci, poukazuje stěžovatel na to, že ve všech třech souvisejících exekucích postupoval exekutor jednotně, tj. veškerou korespondenci posílal jedním dopisem. Výši hotových výdajů exekuce v částce 4 165 Kč ve všech třech exekucích tak považuje za nereálnou, nezákonnou a protiústavní. Stěžovatel rovněž zdůrazňuje, že od samého počátku hodlal spolupracovat a exekuovanou částku „dobrovolně“ uhradit; proto ze strany exekutora nebylo třeba činit nic, než vyčkat dobrovolné úhrady, neboť jistinu a náklady právního zastoupení dobrovolně uhradil hned dne 9. 11. 2006. Stěžovatel se neztotožňuje s odůvodněním napadených usnesení okresního soudu, kterými byly zamítnuty námitky proti příkazům k úhradě nákladů exekuce, a to s odůvodněním opírajícím se o text vyhlášky č. 330/2001 Sb., když část této vyhlášky byla v nedávné době shledána nálezem Ústavního soudu Pl. ÚS 8/06 za nezákonnou a protiústavní. Stěžovatel dále rovněž poukazuje na postup soudního exekutora, který dne 16. 11. 2006 – tedy poté, kdy již „dobrovolně splnil“ – doručil peněžnímu ústavu exekuční příkazy a příkazy k úhradě nákladů exekuce, a tento peněžní ústav již v tento den a po té rovněž dne 2. 3. 2007 „strhl“ z účtu stěžovatele finanční částky v celkové výši 29 793,40 Kč. Tyto částky byly strženy poté, co stěžovatel dobrovolně uhradil jistiny všech exekuovaných částek a vyčíslené náklady právního zastoupení, a před dnem právní moci usnesení o nařízení exekuce. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud na základě této ústavní stížnosti napadená usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích a příkazy k úhradě nákladů exekuce zrušil.

 

4.         Podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka.

 

5.         Okresní soud v Českých Budějovicích ve svých vyjádřeních Ústavnímu soudu doručených 20. 6. 2007, 30. 4. 2007 a 31. 10. 2008, prostřednictvím samosoudce Mgr. Jana Jursíka, odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí a na závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 200/2005.

 

6.         Vedlejší účastník řízení, soudní exekutor Mgr. Kamil Košina, ve svých vyjádřeních doručených Ústavnímu soudu dne 19. 4. 2007, 29. 6. 2007 a 13. 10. 2008 potvrdil, že povinnému (stěžovateli) zaslal výzvu k dobrovolnému splnění exekuční povinnosti s upozorněním na následný postup exekutora podle § 11 odst. 1 a 2 vyhlášky č. 330/2001 Sb., bude-li úplná exekuční povinnost uhrazena povinným ve lhůtě tří dnů, a že tato výzva byla povinnému doručena 3. 11. 2006. Vedlejší účastník dále uvedl, že hotové výdaje exekutora byly stanoveny v souladu s § 13 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., za použití, co do platby daně z přidané hodnoty, § 87 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů. K návrhu stěžovatele na úpravu odměny soudního exekutora jejím snížením o 50 % z 3 000 Kč na 1 500 Kč uvedl, že i kdyby stěžovatel vyhověl § 11 odst. 1, 2 vyhlášky č. 330/2001 Sb. a vznikl mu nárok na 50% snížení odměny soudního exekutora, jako že ve věci tomuto zákonnému předpisu nevyhověl, je nepřípustné snížit odměnu soudního exekutora ve výši 3 000 Kč, protože se jedná o odměnu minimální, upravenou § 6 odst. 3 vyhlášky 330/2001 Sb. Námitku stěžovatele, co se týče výpočtu hotových výdajů exekučního řízení, považuje vzhledem k dikci § 13 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb. za irelevantní. Úprava paušální náhrady nákladů se v praxi plně osvědčila. K námitce stěžovatele ohledně „strhnutí“ určitých částek z jeho účtu peněžním ústavem a následném připsání na tzv. účet technický vedlejší účastník pouze podotýká, že tyto skutečnosti však nemůže soudní exekutor nikterak ovlivnit, jelikož vyplývají ze zákona a zaběhnuté praxe, nikoli pouze v exekučním řízení dle exekučního řádu. Vedlejší účastník upozorňuje na tu skutečnost, že podněty uvedené ve stížnosti jsou pro oblast vymáhání práv v České republice velmi nebezpečné, neboť v případě, že by byla prolomena nejnižší hranice odměny soudního exekutora a zrušena paušální úhrada nákladů exekučního řízení, dojde k situaci, kdy soudní exekutor nebude mít jistotu minimální úhrady nákladů exekuce dle § 87 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb. Soudní exekutor je přesvědčen, že ústavní stížnost je nedůvodná.  

 

7.         Vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení Ústavní soud zaslal stěžovateli na vědomí.

 

8.         Z ústavní stížnosti a vyžádaných spisů Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 18 Nc 6899/2006, sp. zn. 18 Nc 6900/2006 a sp. zn. 18 Nc 6901/2006 a z vyžádaných exekutorských spisů soudního exekutora Mgr. Kamila Košiny sp. zn. 40 Ex 4223/06, 40 Ex 4224/06 a 40 Ex 4225/06 se podává následující.

      

9.         Dopravní podnik města České Budějovice, a. s., se sídlem v Českých Budějovicích, Novohradská 738/040 podal k Okresnímu soudu v Českých Budějovicích tři návrhy na provedení exekuce soudním exekutorem, a to na základě exekučních titulů – platebních rozkazů, které vydal Okresní soud  v Českých Budějovicích.

 

10.       Usneseními Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 18 Nc 6899/2006, sp. zn. 18 Nc 6900/2006 a sp. zn. 18 Nc 6901/2006 ze dne 23. 8. 2006 byla k uspokojení oprávněného proti povinnému (stěžovateli) nařízena exekuce na jeho majetek; provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor Mgr. Kamil Košina.

 

11.       Dne 26. 10. 2006 vydal soudní exekutor příkazy k úhradě nákladů exekuce sp. zn. 40 Ex 4223/06, sp. zn. 40 Ex 4224/06 a sp. zn. 40 Ex 4225/06 (doručeny stěžovateli všechny až dne 7. 12. 2006), kterými určil náklady exekučního řízení ve výši 7 735 Kč (odměna exekutora 3 000 Kč + 570 Kč DPH, náhrada hotových výdajů 3 500 Kč + 665 Kč DPH) za každou jednotlivou exekuci.

 

12.       Podle tvrzení stěžovatele byla stěžovateli dne 3. 11. 2006 doručena výzva exekutora k dobrovolnému splnění exekuční povinnosti s upozorněním na následný postup soudního exekutora dle  § 11 odst. 1, 2 vyhlášky č. 330/2001 Sb., nebude-li úplná exekuční povinnost uhrazena povinným ve lhůtě tří dnů.  Stěžovatel kontaktoval soudního exekutora dne 9. 11. 2006 formou e-mailu (sdělení zasláno rovněž poštou s datem odeslání 9. 11. 2006, doručeno Úřadu soudního exekutora dne 10. 11. 2006) se sdělením, že dne 9. 11. 2006 „dobrovolně uhradil“ částku celkem 6 588 Kč sestávající z jistiny exekuované částky a nákladů nalézacího i exekučního řízení oprávněného ze tří exekucí na účet soudního exekutora. Současně požádal exekutora o zastavení exekuce a o vyčíslení nákladů exekuce v rozumné výši.  

 

13.       Exekučními příkazy ze dne 9. 11. 2006 nařídil soudní exekutor provedení exekuce přikázáním pohledávky z účtu povinného (doručeny stěžovateli dne 4. 12. 2006). Exekuční příkaz i příkaz k úhradě nákladů exekuce zaslal soudní exekutor Československé obchodní bance, a. s., s pokynem, aby okamžikem doručení těchto exekučních příkazů (doručeno dne 16. 11. 2006) provedla rezervaci („blokaci“) na účtech povinného s tím, že je povinna odepsané pohledávky poukázat na označený účet, až obdrží vyrozumění o nabytí právní moci výše uvedeného usnesení okresního soudu o nařízení exekuce. Peněžní ústav tak učinil a oznámil soudnímu exekutorovi dne 21. 11. 2006, že rezervace byla provedena ke dni 16. 11. 2006. Právní mocí usnesení Okresního

soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 8. 2006 o nařízení exekuce, byly bankou „strženy“ z účtu stěžovatele částky v celkové výši 29 793,40 Kč.       

 

14.       Proti příkazům k úhradě nákladů exekuce ze dne 26. a 27. 10. 2006, které byly stěžovateli doručeny dne 7. 12. 2006, podal stěžovatel námitky ze dne 10. 12. 2006, kterým soudní exekutor nevyhověl a které pak postoupil Okresnímu soudu v Českých Budějovicích. Ten usneseními ze dne 20. 12. 2006, sp. zn. 18 Nc 6899/2006, sp. zn. 18 Nc 6900/2006 a sp. zn. 18 Nc 6901/2006 příkazy k úhradě nákladů exekuce potvrdil s tím, že náklady exekuce byly vyúčtovány správně.

 

15.       Jelikož od ústního jednání nebylo možné očekávat další objasnění věci, Ústavní soud se souhlasem účastníků od jednání upustil (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

 

II.

 

16.       Ústavní stížnost je důvodná.

           

17.       Z napadených usnesení a jím předcházejících příkazů k úhradě nákladů exekuce vyplývá, že při rozhodování o nákladech exekuce byla aplikována zejména ustanovení § 5 odst. 1, § 6 odst. 3, § 13 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., ve znění vyhlášky č. 233/2004 Sb. a vyhlášky č. 291/2006 Sb., tj. ve znění do 27. 4. 2007, a to za situace, kdy stěžovatel (povinný) svůj dluh (jistinu a náklady nalézacího a exekučního řízení) uhradil „dobrovolně“ dne 9. 11. 2006.

      

18.       Nálezem ze dne 1. 3. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 8/06 (94/2007 Sb.) zrušil Ústavní soud s účinností od jeho vyhlášení ve Sbírce zákonů (dne 27. 4. 2007):

      

a) ustanovení § 5 odst. 1, věty druhé, vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění vyhlášky č. 233/2004 Sb. a vyhlášky č. 291/2006 Sb., 

      

b) ustanovení čl. II., bod 1. vyhlášky č. 233/2004 Sb., kterou se mění vyhláška č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem,

      

c) ustanovení čl. II., bod I. vyhlášky č. 291/2006 Sb., kterou se mění vyhláška č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění vyhlášky č. 233/2004 Sb.

      

19. V citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 Ústavní soud mimo jiné při posuzování ústavnosti § 5 odst. 1 věty druhé vyhlášky č. 330/2001 Sb. zdůraznil (aniž by popíral právo exekutorů na spravedlivou odměnu za provádění exekuční činnosti), že „skutečnost, kdy se do základu odměny exekutora zahrnuje i částka uhrazená povinným bez přímé účasti exekutora na provedení exekuce, považuje za neodůvodněné zvýhodnění vůči těm exekutorům, kteří exekuci fakticky provedou (neboť taková diferenciace není racionálně zdůvodnitelná).“ Ústavní soud dále uvedl, že v přijaté konstrukci tohoto ustanovení postrádá i „výchovný“ prvek, když de iure není dána možnost „ocenit“ to, že povinný dlužník splní sám svoji povinnost (bez přímé exekuce), byť „v poslední možný moment“. Podle Ústavního soudu „ustanovení vyhlášky sice naznačují, že v takovém případě náleží exekutorovi odměna ve výši 50 %, avšak jen tehdy, pokud exekutor upustil od provedení exekuce, přičemž exekuční řád mu umožňuje tak učinit pouze v případě, že byly uhrazeny i náklady exekuce, do nichž patří též odměna exekutora. Z toho vyplývá, že pokud povinný neuhradí odměnu exekutora v plné výši, podle doslovného znění zákona nelze upustit od exekuce, byť vymáhaná pohledávka byla uhrazena, a proto má exekutor právo na odměnu v plné výši (jde o pohyb v kruhu)“. Uvedenou konstrukci považoval Ústavní soud za rozpornou s čl. 1 odst. 1 Ústavy, neboť vytvoření nesplnitelné podmínky pro použití snížené sazby odměny je v rozporu s principy právního státu [viz nález sp. zn. Pl. ÚS 38/04 ze dne 20. 6. 2006 (N 125/41 SbNU 551; 409/2006 Sb.)]. V konečných důsledcích taková právní úprava proto představuje i zásah do základního práva povinného na ochranu majetku zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny (viz též jeden ze základních principů exekuce – princip zákonné ochrany povinného, jehož smysl spočívá v tom, že exekuce může sloužit jen k uspokojení práva oprávněného a k náhradě nákladů exekučního řízení, včetně adekvátní odměny exekutora. Nesmí však povinnému způsobit nepřiměřenou újmu proto, že náležitě nezohledňuje jistý stupeň „dobrovolnosti“ ve splnění vymáhané povinnosti, byť až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením). Posuzovaná úprava popírá preventivní funkci exekuce jako prostředku, jehož smyslem není majetková likvidace povinného subjektu, přičemž za ekvivalent odpovídající vynaloženému úsilí exekutora lze proto považovat odměnu ve sníženém rozsahu, což je v souladu též s principem proporcionality poměřujícím přiměřenost zásahu do majetku povinného za účelem ochrany majetku oprávněného, pročež ústavně konformní úprava odměn exekutora by neměla vycházet z přímé závislosti odměny na výši vymoženého plnění, ale odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce.

                   

20.       Ústavní soud zde dále konstatoval, že § 46 odst. 3 věta první exekučního řádu (zákona č. 120/2001 Sb.) umožňuje exekutorovi upustit od provedení exekuce jen tehdy, splní-li povinný dobrovolně to, co mu ukládá exekuční titul, a uhradí náklady exekuce (jejíž součástí je i odměna exekutora) a snížená odměna náleží exekutorovi, pouze tehdy, pokud upustil od provedení exekuce (§ 11 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb.). Je tak zřejmé, že exekutor nemůže, resp. nemusí, od exekuce upustit, není-li uhrazena odměna, a do doby vyúčtování odměny nelze odměnu uhradit dobrovolně, protože není známá její výše. Pro rozpornost částí vyhlášky, jakož i některých novelizujících ustanovení, s Ústavou České republiky a Listinou, Ústavní soud výše uvedená ustanovení zrušil a vybídl obecné soudy, aby při rozhodování o odměně exekutora interpretovaly „výši exekutorem vymoženého plnění“ v souladu s principy naznačenými v nálezu.

  

21.       Z těchto principů následně vycházel Ústavní soud též při rozhodování o individuálních ústavních stížnostech v navazujících nálezech ze dne 10. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 639/04 a ze dne 31. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 752/04  (rovněž v nálezu ze dne 19. 12. 2007 sp. zn. III. ÚS 1226/07 a nálezu ze dne 8. 7. 2008 sp. zn. II. ÚS 1038/08), kde Ústavní soud posuzoval ústavní stížnosti proti potvrzujícím usnesením soudů prvního stupně v exekučním řízení – o námitkách povinných proti příkazům k úhradě nákladů exekuce, které vycházely ze shodné skutkové situace a v nichž byl uplatněn i shodný právní závěr ohledně aplikace § 5 odst. 1 vyhláška č. 330/2001 Sb., stejně jako je tomu v nyní posuzované věci stěžovatele. V uvedených rozhodnutích Ústavní soud kvalifikoval (ve smyslu výše uvedeného) stížnosti stěžovatelů jako návrhy opodstatněné, a vyslovil, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno právo stěžovatelů na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny a právo na ochranu majetku dle čl. 11 Listiny [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavní soudu] a napadená rozhodnutí orgánu veřejné moci zrušil [§ 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavní soudu].

      

22.       Ústavní soud v označených nálezech shodně konstatoval, že v „posuzované věci byla aplikována protiústavní ustanovení vyhlášky č. 330/2001 Sb. (a vyhlášky č. 233/2004 Sb.), posléze zrušená Ústavním soudem, a proto považuje Ústavní soud za nutné zrušit i ta rozhodnutí, která byla na jejich základě vydána“, přičemž jejich zrušení je založeno na shodných argumentech, jimiž bylo odůvodněno zrušení obecných pravidel chování. Podle Ústavního soudu obecný soud nedostál svým procesním povinnostem při přezkoumávání zákonnosti postupu exekutora; v této souvislosti pak poukázal na povinnost i obecného soudu respektovat principy, jež jsou zakotveny v čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny.  Obecný soud podle Ústavního soudu z těchto principů vykročil a stěžovateli právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny neposkytl, když aplikoval protiústavní ustanovení vyhlášky č. 330/2001 Sb., ve znění vyhlášky č. 233/2004 Sb., ačkoliv ve smyslu čl. 95 Ústavy měl povinnost nepoužít ustanovení podzákonného předpisu, pokud shledá jeho rozpor se zákonem; v takových případech bylo jeho povinností postupovat v duchu zákona, rozhodnout a své rozhodnutí řádně odůvodnit.

 

23.       Uvedené je významné potud, že tyto závěry, dříve vyslovené Ústavním soudem, se uplatní i v dané věci. Nadto Ústavní soud nemůže než nedodat několik následujících poznámek.

 

24.       Jak již bylo zmíněno výše, exekutor může upustit od provedení exekuce pouze tehdy, splní-li povinný dobrovolně to, co mu ukládá exekuční titul, a současně uhradí náklady exekuce (jejichž součástí je i odměna exekutora) a snížená odměna náleží exekutorovi, pouze tehdy, pokud upustil od provedení exekuce. V daném případě soudní exekutor vyzval povinného k dobrovolnému splnění jeho povinnosti, přičemž mu nabídl postup podle § 11 odst. 1, 2 vyhlášky č. 330/2001 Sb., jestliže tuto povinnost v jím stanovené lhůtě tří dnů splní. Ústavní soud musí vzhledem k okolnostem daného případu označit takový postup soudního exekutora přinejmenším za zavádějící. Povinný totiž na základě takové výzvy mohl důvodně předpokládat, že splní-li dobrovolně, bude jeho „dobrá vůle“, byť v poslední možný moment, „oceněna“ sníženou sazbou odměny exekutora ve výši 50 %, jak to předpokládá § 11 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb. Současně však nikdy nemohl daným podmínkám pro upuštění od exekuce, a tudíž pro aplikaci snížené odměny, vyhovět, jelikož mu v té době nebyla výše nákladů exekuce (tj. i odměny) známa.

 

25.       Ústavní soud poukazuje na poněkud „zvláštní“ časový sousled úkonů exekutora, který již 26. a 27. 10. 2006 vydal exekuční příkazy na náklady nákladů exekuce (ve výši 100 %, přestože stěžovateli naznačoval možný postup dle § 11 odst. 1, 2 vyhlášky č. 330/2001 Sb.), avšak tyto exekuční příkazy byly doručeny povinnému (stěžovateli) až 7. 12. 2006, přičemž výzvu k dobrovolnému plnění obdržel povinný již 3. 11. 2006, tedy v době, kdy náklady exekuce byly v exekučních příkazech ze dne 26. a 27. 10. 2006 již pevně vyčísleny. Je třeba rovněž poukázat na postup soudního exekutora spočívající v tom, že soudní exekutor musel si být vědom té skutečnosti, že výzvou nabízí stěžovateli řešení v podobě upuštění od exekuce, které tento nemůže, vzhledem k absenci vyčíslených nákladů exekučního řízení v té době, splnit, ale rovněž v tom, že nabízí povinnému v podstatě snížení odměny z částky, kterou sám považuje za minimální částku, kterou (jak uvádí i ve své odpovědi na ústavní stížnost) již dále snižovat nelze, a to ani postupem podle § 11 odst. 1, 2 vyhlášky č. 330/2001 Sb. Konstrukce exekučního řádu ve spojení s vyhláškou č. 330/2001 Sb., v kombinaci s postupem soudního exekutora, tak stěžovatele vystavily absurdní situaci, v beletristické literatuře známé jako „Hlava XXII“. Ve světle těchto okolností proto není relevantní ani skutečnost, že stěžovatel plnil až 9. listopadu 2006, tedy tři dny po uplynutí lhůty stanovené exekutorem, neboť neznal přesný rozsah částky, kterou má zaplatit, nadto třídenní lhůtu, z níž dva dny připadly na sobotu a neděli, lze jen obtížně označit za vážně míněnou. 

 

26.       V odůvodnění svého nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 Ústavní soud konstatoval, že je třeba „ocenit“ to, že povinný dlužník splní sám svoji povinnost (bez přímé exekuce), byť v poslední možný moment. V daném případě se jednalo o exekuce ukládající zaplacení peněžitých částek ve výši 205 Kč, 206 Kč a 820 Kč s příslušenstvím, tudíž odměna byla stanovena podle § 6 odst. 3 vyhlášky č. 330/2001 Sb., ve výši 3000 Kč za každou jednotlivou exekuci. Jak vyplývá z odůvodnění usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích, částku 3000 Kč považuje okresní soud za nejnižší možnou. Tento názor potvrdil ve svém vyjádření k ústavní stížnosti rovněž soudní exekutor. Ústavní soud však tento názor nepovažuje za přesvědčivý. Z prostého jazykového výkladu ustanovení § 11 odst. 1 citované vyhlášky vyplývá, že toto ustanovení, co se týče snížení odměny o 50 %, odkazuje na celé ustanovení § 6, včetně jeho odstavce třetího o nejmenší částce odměny. Jiné interpretační alternativy, kromě apodiktického konstatování, že tuto částku již dále snížit nelze, soudní exekutor ani okresní soud nenabídl.      

 

27.       Ústavní stížností napadená rozhodnutí Okresního soudu v Český Budějovicích tedy trpí stejným ústavněprávním deficitem, který byl identifikován v obdobné věci jiných účastníků, pročež na příslušná (shora označená) rozhodnutí, resp. jejich podrobné odůvodnění, zde postačí již jen odkázat. Stejně jako tam, i zde Ústavní soud pro porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 36 Listiny ústavní stížnosti vyhověl, a napadená rozhodnutí podle ustanovení § 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.

 

28.       S ohledem na vyhovění ústavní stížnosti z výše uvedených důvodů se dalšími námitkami stěžovatele Ústavní soud nezabýval. 

 

29.       Ústavní stížnost v části, ve které požaduje stěžovatel zrušení příkazů k úhradě nákladů exekuce ze dne 26. a 27. 10. 2006, Ústavní soud odmítá podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, s ohledem na zásadu minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací sféry jiných orgánů veřejné moci, pro zjevnou neopodstatněnost. Zrušením usnesení okresního soudu se totiž vytvoří prostor pro opětovné posouzení námitek stěžovatele proti napadeným příkazům a bude na okresním soudu, aby znovu posoudil námitky a přezkoumal příkazy ve světle těchto námitek a rovněž ve světle nosných důvodů a principů nálezů Ústavního soudu.

 

30.       Stěžovatel i vedlejší účastník požádali o náhradu nákladů právního zastoupení. Obecnou úpravu nákladů účastníků řízení před Ústavním soudem obsahuje § 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, podle něhož náklady řízení před Ústavním soudem, které účastníkovi vzniknou, hradí účastník. Ve smyslu § 62 odst. 4 citovaného zákona může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení uložit účastníku nebo vedlejšímu účastníku řízení, aby jinému účastníku řízení zcela nebo zčásti nahradil jeho náklady řízení. K aplikaci tohoto ustanovení však Ústavní soud neshledal prostor, neboť je jeho ustálenou praxí, že k uložení povinnosti náhrady nákladů řízení přikračuje toliko ve zcela mimořádných a výjimečných případech. V této souvislosti musí Ústavní soud rovněž podotknout, že obecný soud rozhodoval v době před vydáním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 ze dne 1. 3. 2007, a přestože sám nerozpoznal protiústavnost aplikovaných ustanovení vyhlášky č. 330/2001 Sb., jeho rozhodnutí nelze označit za svévolná, což by jinak bylo důvodem pro uložení náhrady nákladů řízení ve prospěch stěžovatele. Pokud měl stěžovatel na mysli náhradu nákladů zastoupení podle § 83 zákona o Ústavním soudu, nebylo vůbec možné se tímto návrhem zabývat, neboť stěžovatel neuvedl a neprokazoval žádné osobní a majetkové poměry, které by takový postup odůvodňovaly, ani to, že by neměl dostatečné prostředky k placení nákladů zastoupení.

 Poučení: Proti  rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

 V Brně 17. února 2009

 František Duchoň

 předseda senátu

zdroj: Ústavní soud ČR