Restituce majetku zanechaného na území Podkarpatské Rusi je nutné restituovat podle starší právní úpravy

II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Pavel Rychetský) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelky, která se jako závětní dědička po svém strýci domáhala náhrady za jeho nemovitý majetek, který v roce 1945 zanechal na území někdejší Podkarpatské Rusi, a zrušil rozhodnutí obecných soudů, kterými bylo zastaveno řízení o její žalobě.

Stěžovatelka se žalobou domáhala nahrazení rozhodnutí Ministerstva financí z roku 2008, kterým nebylo vyhověno její žádosti (resp. původně žádosti jejího strýce) o poskytnutí uvedené náhrady z důvodu, že k tomu nebyly splněny podmínky podle zákona č. 42/1958 Sb., o úpravě některých nároků a závazků souvisejících se sjednocením Zakarpatské Ukrajiny s Ukrajinskou sovětskou socialistickou republikou. Okresní soud v Chrudimi této žalobě rozsudkem vyhověl, když napadené rozhodnutí změnil tak, že jí přiznal náhradu ve výši 7 653 360 Kč s úrokem z prodlení. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích však tento rozsudek k odvolání Ministerstva financí zrušil, řízení zastavil a věc postoupil Ministerstvu vnitra. V mezidobí totiž došlo ke zrušení zákona č. 42/1958 Sb. a nárok stěžovatelky tak podle jeho názoru bylo třeba posoudit podle zákona č. 212/2009 Sb., kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, který zanechali na území Podkarpatské Rusi v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu socialistických republik. Tento zákon totiž přiznává pravomoc k rozhodnutí o náhradě právě Ministerstvu vnitra. Zastavení řízení svým usnesením potvrdil i Nejvyšší soud.

Ústavní soud se v projednávané věci zabýval vztahem obou restitučních zákonů, jež řeší problematiku náhrady za nemovitý majetek zanechaný na území Podkarpatské Rusi. Dospěl přitom k závěru, že zákon č. 212/2009 Sb. sám o sobě nebrání tomu, aby žádosti o tuto náhradu, uplatněné před nabytím jeho účinnosti, byly nadále posuzovány podle zákona č. 42/1958 Sb. Účelem nového zákona totiž nebylo nahrazení původní zákonné úpravy odškodnění, nýbrž její doplnění. Na tomto závěru nic nemění ani to, že Ústavní soud v minulosti připustil, aby se žádost uplatněná podle zákona č. 42/1958 Sb. posoudila a rozhodla podle zákona č. 212/2009 Sb. Vždy tak totiž učinil za situace, kdy byla nová zákonná úprava pro žadatele z hlediska možnosti dosáhnout předmětnou náhradu výhodnější. Stěžovatelka ale v takovéto situaci není, protože zákon č. 212/2009 Sb. omezuje nárok na náhradu na manžele a děti původního vlastníka nemovitostí, a tudíž v případě posouzení její žádosti podle tohoto zákona by nutně musela být neúspěšná. Ústavní soud v této souvislosti připomněl, „že při výkladu restitučních předpisů není možné postupovat příliš restriktivně a formalisticky, nýbrž naopak je nutné vykládat je velmi citlivě a vždy s ohledem na okolnosti konkrétního případu.“

V důsledku vyhovujícího nálezu Ústavního soudu se věc vrátí k projednání odvolacímu soudu.

Zpráva k nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2610/14