18.03.2009 21:48

Ústavní soud zastavil řízení ve věci návrhu na zrušení ustanovení § 47 odst. 3 exekučního řádu

Ústavní soud zastavil řízení ve věci návrhu na zrušení ustanovení § 47 odst. 3 exekučního řádu

 

Ve svém rozhodnutí Ústavní soud také kritizoval stávající stav provádění exekucí a vyzval Ministerstvo spravedlnosti k důslednějšímu dohledu nad činností exekutorů.

V řízení vedeném před Ústavním soudem je projednávána ústavní stížnost, jíž se Technická správa komunikací hl. m. Prahy domáhá zrušení exekučního příkazu. Tvrdí, že chybným postupem soudního exekutora bylo zasaženo do práv uvedené společnosti, přičemž jí podle jejího názoru současná právní úprava neumožňuje, aby se tomuto zásahu exekutora bránila opravnými prostředky před soudem.

 

Spolu s ústavní stížností proto podala návrh na zrušení ustanovení exekučního řádu, které stanoví, že proti exekučnímu příkazu není přípustný opravný prostředek (§ 47 odst. 3).

 

Podle názoru Technické správy komunikací hl. m. Prahy si účastníci exekučního řízení v současné právní úpravě nejsou rovni a nezákonnému a chybnému počínání exekutora se nelze účinně bránit. Exekutor bez sebemenšího zaváhání například postihuje majetek ve vlastnictví třetí osoby, nikoliv majetek účastníka, a zároveň zde není jiná možnost obrany než ústavní stížnost.

 

Ústavní soud shledal, že stávající právní úprava není v rozporu s ústavním pořádkem, neboť povinný, přes dikci napadeného ustanovení, nezůstává bez právní ochrany, a řízení zastavil. Přesto se ÚS v rozhodnutí rozsáhle vyjádřil ke stávající exekutorské praxi.

 

Konstatoval, že provádění exekucí v jejich současné podobě nevytváří dostatečné záruky ochrany práv osob před necitlivým postupem soudního exekutora a jeho možnými přehmaty. Hmotná zainteresovanost exekutora na výsledku exekuce může vést k pochybnostem,  zda soudní exekutor bude postupovat vůči dlužníkovi spravedlivě. Zkušeností z praxe soudů včetně Ústavního, jakož i dalších veřejných subjektů ukazují, že v nezanedbatelném množství případů je exekuce vedena zcela nevhodně.

 

Za hlavní riziko současné právní úpravy označil Ústavní soud, spíše než napadené ustanovení, hybridní postavení exekutora, nadaného pravomocemi veřejné moci a zároveň sledujícího svůj majetkový prospěch ze soukromého podnikání. Toto riziko je třeba podle něj omezit zejména kárnou odpovědností a důsledným dohledem státních orgánů, zejména Ministerstva spravedlnosti.

 

Plný text rozhodnutí:

 

Ústavní soud rozhodl dne 3. března 2009 v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského a soudců Stanislava Balíka, Františka Duchoně, Vlasty Formánkové, Vojena Güttlera,  Pavla Holländera, Ivany Janů, Vladimíra Kůrky, Dagmar Lastovecké, Jiřího Muchy,  Jana Musila (soudce zpravodaje),  Jiřího Nykodýma, Miloslava Výborného, Elišky Wagnerové a  Michaely Židlické o návrhu stěžovatelky Technické správy komunikací hl. m. Prahy, příspěvkové organizace, se sídlem Praha 1, Staré Město, Řásnovka 770/8, IČ: 63834197, právně zastoupené Mgr. Miroslavem Neradem, advokátem se sídlem Slezská 3, 120 00 Praha 2, o návrhu na zrušení ustanovení § 47 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů, za účasti 1) Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a 2) Senátu Parlamentu České republiky, jako účastníků řízení, t a k t o:

 

Řízení o návrhu na zrušení ustanovení § 47 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů, se zastavuje.

O d ů v o d n ě n í:

I.

1. V řízení, vedeném před Ústavním soudem pod sp. zn. III. ÚS 316/05, je projednávána ústavní stížnost, jíž se stěžovatelka domáhá zrušení exekučního příkazu, vydaného dne 25. ledna 2005 pod sp. zn. Ex 129/05 Mgr. Otakarem Kořínkem, soudním exekutorem Exekutorského úřadu Praha 3, se sídlem Pobřežní 34, Praha 8, neboť jím měla být porušena základní práva stěžovatelky zakotvená v článku 2 odst. 2 a článku 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen ,,Listina“). Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou navrhovatelkou a splňuje všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu“).

2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti popisuje skutkové okolnosti, z nichž má vyplývat závěr, že chybným postupem soudního exekutora bylo zasaženo do jejích základních, ústavně garantovaných práv, přičemž, dle jejího názoru, jí současná právní úprava neumožňovala, aby se tomuto protiústavnímu zásahu exekutora účinně bránila opravnými prostředky před nezávislým a nestranným soudem.

3. Stěžovatelka ve smyslu ustanovení § 64 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu spolu s ústavní stížností podala návrh na zrušení ustanovení § 47 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,exekuční řád“). Podle ustanovení § 74 zákona o Ústavním soudu může být spolu s ústavní stížností podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem.

4. Ve svém návrhu stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že exekuční řád zakládá nerovnost postavení účastníků a nemožnost bránit se chybnému nebo nezákonnému postupu exekutora. Podle § 47 odst. 3 exekučního řádu jsou totiž rozhodnutí exekutora nepřezkoumatelná a to dokonce ani soudem. Dle názoru stěžovatelky je pak otázkou, zda takový postup je v souladu s článkem 36 odst. 2 Listiny. Stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že soudní exekutoři, ač v postavení soudu, často nerespektují omezení daná jim exekučním řádem, zejména často volí nevhodný způsob exekuce, přičemž tato jejich činnost není podřízena kontrole žádného vyššího orgánu a nelze ji ani přezkoumat soudem. Stěžovatelka má za to, že se stávající zákonná úprava exekucí neosvědčila a že zcela ,,volná ruka“ exekutorů, pokud se týká jejich činnosti, bez možnosti jejich postihu či přezkoumání rozhodnutí, vedla, slovy stěžovatelky, ke ,,zdivočení mravů“, jež se projevuje např. v tom, že exekutor bez sebemenšího zaváhání postihuje majetek ve vlastnictví třetí osoby, nikoliv majetek účastníka a účastník zároveň nemá jinou možnost obrany proti takovému protiprávnímu jednání účastníka, než je ústavní stížnost.

5. Třetí senát Ústavního soudu posoudil splnění podmínek podle ustanovení § 74 zákona o Ústavním soudu a návrh na zrušení § 47 odst. 3 exekučního řádu předložil k rozhodnutí podle článku 87 odst. 1 písm. a) Ústavy ČR plénu Ústavního soudu.

6. Ustanovení § 47 odst. 3 exekučního řádu zní: „Proti exekučnímu příkazu není přípustný opravný prostředek.“

 

II.

7. K návrhu na zrušení citovaného ustanovení se vyjádřili účastníci řízení - Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR a Senát Parlamentu ČR (ve smyslu ust. § 69 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud vyžádal (ve smyslu § 48 odst. 2, § 49 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) také vyjádření Ministerstva spravedlnosti ČR, Exekutorské komory ČR a Exekutorského úřadu Praha 3 - soudního exekutora Mgr. Otakara Kořínka.

8. Předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR ve svém vyjádření ze dne 21. 12. 2005 č. j. 12375/05 odkázal na důvodovou zprávu k návrhu zákona č. 120/2001 Sb., v níž se uvádí, že změny ve společenském a právním systému v letech předcházejících schválení zákona se nežádoucím způsobem projevily na neefektivnosti soudů. Problém nebyl jenom v délce nalézacího řízení, ale i v neefektivnosti a zdlouhavosti vykonávacího (exekučního) řízení. Dle důvodové zprávy k návrhu často po vyhraném soudním sporu docházelo k tomu, že v důsledku zdlouhavé a nepružné exekuce nebylo soudem přiznané právo oprávněného uspokojeno. Neutěšený stav při vymáhání práva tak dle důvodové zprávy mohl vést nejen ke ztrátě důvěry v soudy, ale i v základy právního státu vůbec a ve svém důsledku i k hledání praktických možností, jak vymoci oprávněnou pohledávku jinou než zákonnou cestou. Institut soudního exekutora, který byl citovaným zákonem nově zřízen, je založen na principu, že jakákoli činnost exekutora začíná tam, kde končí činnost soudu v nalézacím řízení. Účastník ve svém vyjádření připomněl, že exekuční řád deleguje část pravomoci soudu, a to výlučně tu, která je uplatňována po vydání autoritativního soudního rozhodnutí, případně rozhodnutí jiného státního orgánu, na nezávislého a nestranného soudního exekutora, a to při zachování pravomoci soudu, popřípadě jiných státních orgánů, i pro oblast exekučního řízení (výkonu rozhodnutí) podle platné procesní úpravy obsažené v občanském soudním řádu, popřípadě ve zvláštních právních předpisech. Právní řád se tak rozšířil o další druh exekuce prováděný soudními exekutory podle citovaného zákona, který je koncipován jako zvláštní právní předpis ve vztahu k obecné procesní úpravě obsažené v občanském soudním řádu. Předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR ve svém vyjádření dále zrekapituloval postup při projednávání a schválení návrhu předmětného zákona v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR a vyjádřil stanovisko, že zákonodárný sbor jednal v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s Ústavou a naším právním řádem.

9. Předseda Senátu Parlamentu ČR ve svém vyjádření ze dne 20. 12. 2005 č. j. 13211/05 nejprve zrekapituloval průběh projednávání návrhu zákona č. 120/2001 Sb. v této komoře zákonodárného sboru. V Senátu při výborovém i plenárním zasedání nevznikly během projednávání návrhu zákona ohledně napadeného ustanovení žádné pochybnosti. Senát vycházel z toho, že zmocnění k výjimkám, dané v článku 36 odst. 2 větě první Listiny, je obecné, přičemž dovětek umožňuje soudně nepřezkoumávat ta správní rozhodnutí, o nichž tak stanoví zákon. Rovněž se Senát nedomníval, že zákonné omezení by bylo v nesouladu s větou druhou citovaného ustanovení. Senát při projednávání návrhu zákona vzal v úvahu především potřebu rychlého a efektivního rozhodování v exekučním řízení a tuto potřebu preferoval před dalšími pohledy. Účastník ve svém vyjádření připouští, že v praxi některých exekutorských úřadů může být ustanovení § 47 odst. 3 exekučního řádu zneužíváno a rozhodování exekutorským úřadem prováděno účelově, s cílem dosažení co nejrychlejší realizace exekučního příkazu. Poukázal však na možnost kárného postihu exekutora dle § 116 a násl. exekučního řádu. Předseda Senátu rovněž zmínil navrhované legislativní změny spočívající v přesnějším vymezení povinností exekutora při vydání exekučního příkazu.

10. Ministerstvo spravedlnosti (dále jen „ministerstvo“) ve svém vyjádření ze dne 9. 1. 2006 č. j. 2174/2005-ODS-DOH/3 k návrhu na zrušení ustanovení § 47 odst. 3 exekučního řádu uvedlo, že dle citovaného ustanovení proti exekučnímu příkazu sice není přípustný opravný prostředek, avšak proti postupu soudního exekutora se lze bránit jinými procesními prostředky v závislosti na tom, čí majetek byl na základě exekučního příkazu postižen. Ministerstvo odkazuje na příslušná ustanovení exekučního řádu a na judikaturu obecných soudů a rekapituluje rozdíly mezi výkonem rozhodnutí a exekucí prováděnou soudními exekutory. Poukazuje na skutečnost, že exekuční řád předpokládá v exekučním řízení rozdělení pravomocí mezi soud, který rozhoduje o nařízení exekuce, zastavení, odkladu exekuce atd., a soudního exekutora, který činí všechny ostatní úkony, které zákon nesvěřuje soudu. Ministerstvo připomíná, že to byla právě zdlouhavost, neefektivnost a těžkopádnost výkonu rozhodnutí, která vedla k přijetí exekučního řádu a ke zřízení soudních exekutorů. Dále poznamenává, že ani v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod není zakotveno všeobecné právo na opravný prostředek. Článek 2 Protokolu č. 7 zakotvuje právo na odvolání pouze v trestních věcech, přičemž toto právo není absolutní. Ministerstvo namítá, že odkaz stěžovatele na článek 36 odst. 2 Listiny není případný. Tento článek zakotvuje právo na soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy, zatímco soudní exekutor je nestátním orgánem – fyzickou osobou, na kterou stát deleguje část svých mocenských práv, která jinak příslušejí soudům. Exekutor vykonává činnost jako svobodné povolání a má postavení veřejného činitele. Úkony soudního exekutora se považují za úkony soudu (§ 28 exekučního řádu). Soudního exekutora lze označit za orgán veřejné moci, nikoliv však za orgán veřejné správy.

11. Exekutorská komora ČR, zastoupená svým prezidentem JUDr. Jurajem Podkonickým, Ph.D., ve svém vyjádření ze dne 3. 1. 2006 zn. Spr. 1/2006 označila za mylné tvrzení stěžovatelky, že jedinou možností obrany povinného proti exekučnímu příkazu je ústavní stížnost. Exekutorská komora namítá, že v projednávaném případě měla stěžovatelka možnost domáhat se zastavení či odkladu exekuce u příslušného exekučního soudu. Možnosti obrany povinného v exekučním řízení označuje za dostatečně široké a obsahující i mechanismy obrany pro případ popsaný v textu projednávané ústavní stížnosti. Exekutorská komora konstatuje, že zákonodárce nepřipustil proti exekutorem vydanému exekučnímu příkazu opravný prostředek proto, že exekuční příkaz jen upřesňuje konkrétní způsob provedení exekuce, která již byla nařízena usnesením soudu podle § 44 odst. 2 exekučního řádu, proti němuž je přípustné odvolání podle  § 44 odst. 2 exekučního řádu. To znamená, že účastník řízení má podle § 44 odst. 2 exekučního řádu stejnou možnost podat odvolání, jako proti usnesení soudu o nařízení výkonu rozhodnutí, vedeného podle části šesté občanského soudního řádu. Exekuční příkaz je dle vyjádření Exekutorské komory konstantní judikaturou považován za obdobu usnesení soudu, kterým se upravuje vedení řízení [§ 202 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], kde opravné prostředky nepřicházejí v úvahu. Navíc exekutorem vydaný exekuční příkaz je před právní mocí usnesení soudu o nařízení exekuce podle § 44 odst. 2 exekučního řádu pouze úkonem zajišťovacím, resp. úkonem nařizujícím exekuci konkrétního majetku. Exekutorská komora poukazuje na procesní prostředky ve smyslu ust. § 54, § 55 exekučního řádu a § 267 o. s. ř. a dále na možnosti postihu exekutora v rámci kárného či trestního řízení. Vyjádření zdůrazňuje specifický charakter exekučního řízení. Na závěr svého vyjádření se Exekutorská komora zamýšlí nad důsledky případného zrušení § 47 odst. 3 exekučního řádu. Za takový důsledek považuje zejména nastolení nerovnovážného postavení povinných - ve výkonu rozhodnutí by nebylo možno přezkoumávat způsob provedení, avšak v exekuci ano.

Exekutorská komora dále poukazuje na to, že by přezkum exekučních příkazů znamenal velké zatížení odvolacích soudů, jež by zřejmě byly funkčně příslušné k projednání odvolání proti exekučnímu příkazu. Dále upozorňuje na nebezpečí obstrukcí exekučního řízení ze strany povinných. Aby měl exekuční příkaz smysl, musí být předběžně vykonatelný. Tedy postih majetku provedený na jeho základě musí být účinný i před jeho právní mocí; pak ovšem případný přezkum příkazu postrádá smysl, neboť majetek povinného bude tak jako tak blokován.

Exekutorská komora se konečně pozastavuje nad otázkou, že by odvolací soud zřejmě postrádal zákonné upřesnění, z jakých úhlů přezkoumávat oprávněnost vydání exekučního příkazu, neboť zákon v platném znění s žádným přezkumem nepočítá.

12. Analogická argumentace, jakou obsahuje vyjádření Exekutorské komory, je rovněž vyjádřena ve stanovisku Exekutorského úřadu Praha 3 - soudního exekutora Mgr. Otakara Kořínka ze dne 27. 3. 2007.

 

III.

13. Ještě dříve, než se Ústavní soud zabýval podaným návrhem meritorně, zaměřil se na otázku, zda jsou pro takové projednání dány všechny předpoklady formální.

14. Ústavní soud shledal, že v daném případě důvod k zahájení řízení o tzv. konkrétní kontrole norem ve smyslu ustanovení § 64 odst. 1 písm. d) ve spojení s ustanovením § 74 zákona o Ústavním soudu v době podání ústavní stížnosti dán byl, neboť napadené zákonné ustanovení bylo v souzené věci soudním exekutorem při výkonu jeho pravomoci skutečně aplikováno, tedy jeho uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti.

15. V dalším průběhu řízení před Ústavním soudem se však procesní situace změnila v tom, že usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. 1. 2005 č. j. Nc 4317/2004-7, kterým byla nařízena exekuce na majetek stěžovatele, bylo k odvolání stěžovatele zrušeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2005 č. j. 25 Co 160/2005-30 a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k novému projednání a rozhodnutí. Poté usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. června 2006 č. j. Nc 4317/2004-59 byl návrh na nařízení exekuce a na pověření soudního exekutora provedením exekuce zamítnut; toto usnesení nabylo právní moci dne 14. 7. 2006.

Tím de facto zanikl též exekuční příkaz vydaný dne 25. ledna 2005 pod sp. zn. Ex 129/05 soudním exekutorem Mgr. Otakarem Kořínkem a odpadl předmět řízení o ústavní stížnosti, vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 316/05.

16. Smyslem konkrétní kontroly norem ve smyslu ustanovení § 74 zákona o Ústavním soudu je ochrana subjektivních základních ústavních práv. Řízení o návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu, který podle ustanovení může podat stěžovatel, má akcesorickou povahu. Odpadne-li předmět řízení o ústavní stížnosti, pak není důvod ke konkrétní kontrole právních norem, protože výsledek řízení u Ústavního soudu nemůže ovlivnit výsledek řízení před obecnými soudy v tom smyslu, aby napravil porušení subjektivního základního práva, protože eventuální porušení již bylo zhojeno. I kdyby došlo ke zrušení protiústavní právní normy nebo naopak k zamítnutí návrhu na zrušení právní normy, nemohlo by to již nijak ovlivnit právní pozici stěžovatele v řízení před obecnými soudy.

17. Zákon o Ústavním soudu neobsahuje žádné speciální ustanovení o formě a způsobu rozhodování o návrhu podaném stěžovatelem podle ust. § 74 tohoto zákona poté, co předmět řízení o ústavní stížnosti odpadl. Ústavnímu soudu se v této situaci jeví jako nejpřiléhavější postup řízení zastavit s odkazem na ustanovení § 77 zákona o Ústavním soudu per analogiam.

IV.

Obiter dictum

18. Nad rámec řečeného Ústavní soud pokládá za vhodné dodat, že konkrétní okolnosti případu, které zavdaly důvod k podání ústavní stížnosti projednávané pod sp. zn. III. ÚS 316/05, zjištěné z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. Nc 4317/2004 a ze spisu Exekutorského úřadu Praha 3 Mgr. Otakara Kořínka sp. zn. Ex 129/05, jsou znepokojivé a mohou vzbudit pochybnosti o tom, zda současná právní úprava a na ní založený postup obecných soudů a soudních exekutorů poskytují dostatečné garance ochrany základních práv a svobod. Především však pochybnosti vzbuzuje aplikace těchto právních předpisů v praxi.

19. Skutkové okolnosti případu jsou tyto:

· Podkladem pro nařízení exekuce byl „rozhodčí nález“ ze dne 4. 11. 2004 č. j.  I R-O 188/04-1, vydaný rozhodkyní Bc. Sandrou Svobodovou, zapsanou v listině rozhodců Vnitrostátní a mezinárodní arbitráže ad hoc, Praha 3, Velehradská 12(22), kterým bylo stěžovatelce uloženo zaplatit společnosti Roedl a Roedlová, s. r. o., se sídlem Renoirova 5, Praha 5, IČ: 26188856, částku 3.864.238,- Kč a nahradit náklady řízení. Jak bylo později zjištěno, tento rozhodčí nález byl naprosto nezákonný (de facto nulitní) a byl produktem trestné činnosti, za níž je rozhodkyně trestně stíhána (viz spis Městského soudu v Praze sp. zn. 41 T 5/2008);

· dne 6. ledna 2005 vydal Obvodní soud pro Prahu 5 usnesení č. j. Nc 4317/2004-7, jímž byla podle shora uvedeného nulitního „rozhodčího nálezu“ Bc. Sandry Svobodové nařízena exekuce na majetek stěžovatelky a provedením exekuce byl pověřen Mgr. Otakar Kořínek, soudní exekutor Exekutorského úřadu Praha 3;

· dne 25. ledna 2005 vydal soudní exekutor Mgr. Otakar Kořínek pod č. j. Ex 129/05-4 exekuční příkaz, kterým bylo nařízeno provedení exekuce přikázáním pohledávky stěžovatelky ze dvou účtů, ke kterým má stěžovatelka právo hospodaření a jejichž majitelem je Hlavní město Praha, vedených u peněžního ústavu PPF banka, a. s., se sídlem Na Strži 1702/65, Praha 4. Výše exekučním příkazem „zablokovaných“ peněžních prostředků, uložených na bankovních účtech, jejichž vlastníkem nebyla stěžovatelka, nýbrž Hlavní město Praha, mnohonásobně přesahovala vymáhanou částku; exekuční příkaz byl právnímu zástupci stěžovatelky doručen až dne 2. 6. 2005;

· dne 26. ledna 2005 sdělil právní zástupce stěžovatelky Mgr. Miroslav Nerad soudnímu exekutorovi Mgr. Kořínkovi, že podal trestní oznámení na Bc. Sandru Svobodovou pro podezření z podvodného vydání „rozhodčího nálezu“ a že stěžovatelka podala k Obvodnímu soudu pro Prahu 3 žalobu o zrušení uvedeného rozhodčího nálezu;

· dne 31. ledna 2005 vydal Obvodní soud pro Prahu 3 na návrh stěžovatelky usnesení č. j. 11 C 424/2004-9, kterým odložil vykonatelnost uvedeného „rozhodčího nálezu“; toto usnesení bylo předáno soudnímu exekutorovi dne 4. února 2005; zároveň právní zástupce stěžovatelky Mgr. Nerad požádal soudního exekutora, aby „odblokoval“ peněžní účty stěžovatelky vedené u peněžního ústavu PPF banka, a. s., to se však nestalo;

· soudní exekutor dne 11. února 2005 vyzval stěžovatelku prostřednictvím právního zástupce Mgr. Nerada k dobrovolnému plnění povinnosti uložené exekučním titulem v celkové částce 4.228.693,- Kč, z čehož částku 268.215,- Kč má činit odměna exekutora;

· dne 21. března 2005 Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením č. j. 15 Co 52/2005-20 potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 o odkladu vykonatelnosti uvedeného „rozhodčího nálezu“; toto usnesení doručil právní zástupce stěžovatelky Mgr. Nerad soudnímu exekutorovi;

· usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. května 2005 č. j. 25 Co 160/2005-30 bylo k odvolání stěžovatelky zrušeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. 1. 2005 č. j. Nc 4317/2004-7, kterým byla nařízena exekuce na majetek stěžovatele, a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení;

· dne 27. května 2005 podala stěžovatelka u Obvodního soudu pro Prahu 5 návrh na odklad provedení exekuce; tento návrh Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 30. ledna 2006 č. j. Nc 4317/2004-51 zamítl;

· rozsudkem ze dne 29. července 2005 sp. zn. 11 C 424/2004-27 Obvodní soud pro Prahu 3 zrušil výše uvedený „rozhodčí nález“, vydaný rozhodkyní Bc. Sandrou Svobodovou, a to s odkazem na důvody uvedené v ust. § 31 písm. b), c) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, v tehdy platném znění, neboť jednak ve smlouvě, na jejímž základě bylo rozhodčí řízení zahájeno, nebyla vůbec sjednána rozhodčí doložka a jednak rozhodkyně Bc. Sandra Svobodová (ve skutečnosti občanka Slovenské republiky jiné totožnosti) neměla pravomoc ve věci jednat a rozhodnout a nebyla k rozhodování povolána ani jinak;

· dne 14. února 2006 byl posledně citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 o zrušení „rozhodčího nálezu“ Bc. Sandry Svobodové potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 15 Co 489/2005-43;

· dne 7. června 2006 vydal Obvodní soud pro Prahu 5 usnesení č. j. Nc 4317/2004-59, jímž byl zamítnut návrh na nařízení exekuce podle shora uvedeného „rozhodčího nálezu“ Bc. Sandry Svobodové; rozhodnutí nabylo právní moci dne 14. července 2006.

 

20. Z popsaného skutkového stavu je patrné, že doba, po kterou byl fakticky v platnosti exekuční příkaz, trvala po dobu jednoho a půl roku (od  6. 1. 2005 do 14. 7. 2006) . Po celou tuto dlouhou dobu hrozilo reálné nebezpečí, že peněžní ústav na základě vydaného exekučního příkazu by „zablokováním“ peněžních účtů mohl bránit stěžovatelce disponovat s peněžními prostředky na peněžních účtech hl. m. Prahy označených v exekučním příkazu; toto zadržování peněžních prostředků by mohlo za daného skutkového a právního stavu znamenat pro stěžovatelku značnou újmu (ohrožení údržby a oprav komunikací na celém území hl. m. Prahy). Proto Ústavní soud v zájmu právní jistoty stěžovatelky dle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu svým usnesením  ze  dne 20. 10. 2005 č. j.  III. ÚS 316/05-17 odložil vykonatelnost napadeného exekučního příkazu.

21. V daném konkrétním případě lze sice konstatovat, že na vytvoření pro ni nepříznivé situace se podílela též sama stěžovatelka tím, že nevyužila důsledně všechny právní prostředky, které měla ke své obraně (zejména nevyužila možnost podat návrh na zastavení exekuce podle ust. § 268 o. s. ř. ve spojení s ust. § 52 odst.1 exekučního řádu); přesto však Ústavní soud vyslovuje názor, že popsané skutkové okolnosti poukazují na to, že současný právní a faktický stav provádění exekucí v České republice nevytváří dostatečné garance ochrany základních práv fyzických a právnických osob před necitlivým postupem soudního exekutora.

22. Exekuční příkaz ve smyslu ust. § 47 odst. 1 exekučního řádu je zvláštním typem procesního rozhodnutí, které existuje jen v exekučním řízení. Lze na něj hledět jako na procesní vyjádření alternativního režimu vymáhání závazků ze soukromoprávních vztahů, který byl zaveden zákonem č. 120/2001 Sb., ve snaze výkon rozhodnutí učinit efektivnějším a zvýšit pravděpodobnost úplného a včasného uspokojení nároků oprávněných. S tímto cílem přenáší stát část pravomocí nestranného a nezávislého soudu ve vykonávací fázi civilního řízení na soudního exekutora. Jde o fyzickou osobu, splňující předpoklady uvedené v ust. § 9 až § 15 exekučního řádu, která v exekučním řízení jednak plní úkoly státu na ni přenesené, avšak zároveň při své činnosti vystupuje v postavení podnikatele podle obchodního zákoníku, který má z úspěšného provedení exekuce zisk (a současně nese i odpovídající podnikatelské riziko - viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 150/04, usnesení sp. zn. III. ÚS 118/05 a další, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Oprávněným požadavkem maximální rychlosti a efektivity exekuce je zdůvodněna i neexistence opravného prostředku proti exekučnímu příkazu vydanému podle § 47 odst. 1 exekučního řádu.

23. Platná právní úprava ve jménu zvýšení efektivity přináší některá potenciální rizika, pokud jde o eventuální přehmaty ze strany soudního exekutora vůči povinnému. Skutečnost, že exekutor je osobou markantně ekonomicky zainteresovanou na úspěšnosti výkonu rozhodnutí, má na jedné straně zajišťovat již zmíněnou efektivitu exekuce, zároveň však stejná skutečnost může vést k pochybnostem, zda konkrétní soudní exekutor bude za všech okolností postupovat vůči osobě dlužníka spravedlivě, a to včetně plného uplatnění zásady proporcionality zásahů státní moci do práv občanů. Uvedená pochybnost je přitom podložena reálnou zkušeností z praxe orgánů veřejné moci, včetně obecných soudů a Ústavního soudu i z praxe nevládních organizací. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje také na Souhrnnou zprávu o činnosti Veřejného ochránce práv za rok 2007 i za rok 2006 (viz http://www.ochrance.cz) a tam uvedenou kasuistiku, popř. na závěry nevládní neziskové organizace Iuridicum Remedium (dostupné na http://www.iure.org/609541).

Neuralgickým bodem je zejména pravomoc exekutora rozhodnout o způsobu, jakým bude exekuce vedena, což se děje právě v exekučním příkaze ve smyslu ust. § 47 odst. 1 exekučního řádu. Nevhodným způsobem vedení exekuce je soudní exekutor bezpochyby s to zasáhnout do základních práv povinného či jiných osob (zejména do práv ve smyslu článku 10 odst. 1 a 2 a článku 11 odst. 1 a 3 Listiny).

 

24. Ústavní soud však zároveň konstatuje, že platná právní úprava v napadeném ustanovení § 47 odst. 3 exekučního řádu sice povinnému s ohledem na zásadní požadavek rychlosti nedává k dispozici přímý opravný prostředek, neponechala jej však proti nezákonně vedené exekuci zcela bez ochrany. Lze poukázat zejména na možnost podat příslušnému soudu návrh na zastavení exekuce (zcela nebo zčásti) podle § 55 exekučního řádu, a to z důvodů uvedených v ust. § 268 o. s. ř. Jako obrana proti nepřiměřenosti slouží zejména ust. § 268 odst. 4 o. s. ř.; podle § 269 o. s. ř. soud může zastavit nařízený výkon rozhodnutí zcela nebo zčásti a to buď na návrh nebo i bez návrhu. Dále existuje možnost podat návrh na odklad exekuce ve smyslu ust. § 54 exekučního řádu ve spojení s ust. § 266 odst. 1 o. s. ř. Třetí osoby se exekučnímu příkazu, který postihuje majetek, k němuž mají právo, mohou bránit podáním tzv. vylučovací neboli excindační žaloby podle § 267 o. s. ř., za použití ust. § 52 odst. 1 a 2 exekučního řádu. Ve věci stěžovatelky navíc připadalo v úvahu i přerušení exekuce ve smyslu ust. § 35 odst. 5 exekučního řádu, s odkazem na ust. § 35 odst. 1 a 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů. Zásadní význam má i objektivní odpovědnost exekutora za škodu ve smyslu ust. § 32 odst. 1 exekučního řádu. Pro úplnost lze uvést i možnost účastníka řízení podat námitky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce dle § 88 odst. 3 exekučního řádu.

25. Ústavní soud považuje za nutné poukázat  na skutečnost, že ačkoliv současná právní úprava obsahuje řadu výše zmíněných prostředků soudní kontroly, jež mají sloužit k nápravě pochybení v exekučním řízení, přesto mohou nastat a v praxi také nastávají takové faktické situace, kdy náprava eventuálních vad či excesů v postupu exekutora, zasahujících citelně do práv účastníků řízení, není dostatečně rychlá a efektivní. Protože proti exekučnímu příkazu není přípustný opravný prostředek a je okamžitě vykonatelný, mohou vznikat razantní účinky jím vyvolané bez ohledu na to, že postižené osoby činí právní kroky k ochraně svých práv. Tyto negativní účinky jsou zvláště citelné tehdy, jestliže soudy nepostupují při přijímání nápravných rozhodnutí dostatečně rychle. Soudní exekutor má okamžikem zahájení exekučního řízení k dispozici veškeré procesní prostředky dané mu exekučním řádem k tomu, aby činil patřičné kroky k vyhledání a zajištění majetku povinného a může pokračovat v zajišťování („blokování“) majetku povinné osoby i tehdy, když je zrušen exekuční titul, a to s odůvodněním, že v této fázi exekučního řízení exekutor činí ,,pouze přípravné kroky k vymožení pohledávek“. Nelze pochybovat o tom, že i tyto ,,přípravné kroky“ mohou znamenat, či dokonce znamenají pro osobu povinnou nezvratnou újmu, ať již jde o podnikatele (zajištění všech aktiv osoby povinné na účtech bank, včetně cenných papírů) nebo i osoby fyzické (omezení dispozic s peněžními účty, dispozice s nemovitostmi, případně sepsáním veškerého movitého majetku v držení této osoby). Případná újma, způsobená chybným postupem exekutora, může být v mnoha případech ireverzibilní, neboť náhrada škody formou uvedení v předešlý stav (naturální restituce) je pro škody vzniklé v exekučním řízení vyloučena (viz ust. § 57 exekučního řádu), a lze se tedy domáhat jen finančního odškodnění. Z typických možných přehmatů lze uvést zejména zabavení věci (zpravidla nemovitosti) nepoměrně vyšší hodnoty než je dluh i s náklady exekuce, prodej movitých věcí navzdory tomu, že je podána vylučovací žaloba, aniž by se vyčkalo na rozhodnutí soudu, odvoz movitých věcí (při exekuci vyklizením z bytu), i když nejsou dány zákonné podmínky, problematický výklad pojmu ,,věci tvořící běžné vybavení domácnosti“ atd. (viz Souhrnnou zprávu Veřejného ochránce práv za rok 2007 a zprávu nevládní neziskové organizace Iuridicum Remedium dostupnou na http://www.iure.org/609541).

 

 

26. Z hlediska ochrany základních práv fyzických a právnických osob je proto v této souvislosti třeba přivítat novelu exekučního řádu, která vešla v účinnost v mezidobí od podání návrhu stěžovatelky (zákon č. 133/2006 Sb.), jíž byla do ust. § 47 odst. 1 exekučního řádu doplněna třetí věta, která stanoví exekutorovi povinnost přiměřenosti rozsahu prováděné exekuce výslovně; před touto novelizací vyplývala stejná povinnost z ustanovení § 263 odst. 1 o. s. ř., avšak v praxi začasté respektována nebyla. Navíc je třeba dodat, že princip proporcionality je též ústavním principem.

Na tomto místě je vhodné zopakovat požadavky, vyslovené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 752/04:

„Ústavní soud opětovně připomíná jeden ze základních principů exekučního řízení - zákonnou ochranu majetku povinného (v rozsahu převyšujícím vymáhanou pohledávku s příslušenstvím), který se na ústavní úrovni odvozuje z článku 11 odst. 1 Listiny. Z této ochrany vyplývá, že také v exekuci prováděné soudním exekutorem dle exekučního řádu je kategoricky nezbytné, aby exekuční příkazy směřovaly toliko ke spolehlivému uspokojení pohledávky oprávněného a s tím spojených nákladů exekuce a neznamenaly pro povinného likvidační opatření tím, že paralyzují jeho životní či hospodářské funkce. Také pro exekutora, jako orgán veřejné moci, platí princip vycházející z článku 2 odst. 2 Listiny. Další ústavní princip, tj. princip proporcionality, obsažený i v § 58 odst. 2 exekučního řádu a § 263 obč. soudního řádu, je dále rozveden v novelizovaném ustanovení § 47 odst. 1 exekučního řádu ve znění zákona č. 133/2006 Sb., podle kterého je exekutor povinen zvolit takový způsob exekuce, který není zřejmě nevhodný, zejména vzhledem k nepoměru výše závazků povinného a ceny předmětu, z něhož má být splnění závazků povinného dosaženo. K tomu srovnej [Kasíková M., Kučera, Z., Plášil, V., Šimka, K., Jirmanová, M., Hubáček J.: Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2007, str. 168 a násl., 172, 218, 219 a 221].“

27. Garanci, že nebude bez kontroly ponechána exekutorům ,,volná ruka“, jak ve svém návrhu zmiňuje stěžovatelka, však musí představovat zejména důsledně uplatňovaná odpovědnost exekutora za jeho excesivní přehmaty. Za zcela klíčový požadavek s ústavněprávní relevancí je třeba považovat fungování účinného státního dohledu nad exekuční činností, vykonávaného Ministerstvem spravedlnosti ve smyslu § 7 a násl. exekučního řádu. V této souvislosti lze rovněž poukázat na změny exekučního řádu, účinné od 1. 1. 2008 (zák. č. 347/2007 Sb.), pokud jde o rozšíření kárné odpovědnosti exekutorů i na porušení stavovských předpisů a prodloužení subjektivní i objektivní doby, v níž je možno kárné řízení zahájit.

28. Má-li Ústavní soud hodnotit soulad ust. § 47 odst. 3 exekučního řádu s ústavním pořádkem, zejména z hlediska článku 36 odst. 2 Listiny či eventuálně z hlediska článku 90 odst. 1 věta první Ústavy ČR, je třeba poukázat především na samotné znění citovaného článku Listiny, podle nějž ,,každý, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.“ Význam tohoto ustanovení spočívá v garanci přezkumu správních rozhodnutí nezávislým a nestranným soudem. Exekuční příkaz ve smyslu ust. § 47 odst. 1 exekučního řádu nelze považovat za individuální právní akt veřejné správy. Jedná se o typ civilně-procesního (tedy soudního) rozhodnutí sui generis, vydávaného exekutorem, které společně s usnesením o nařízení exekuce vydávaným soudem má shodné procesní účinky jako usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí podle příslušného ustanovení občanského soudního řádu [viz Kasíková, M. a kol.: Zákon o  soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Komentář. I. vydání. Praha : C.H. Beck, 2007, str. 171]. Exekuční příkaz sám o sobě představuje svou podstatou upřesnění rozhodnutí soudu, byť upřesnění se zcela zásadními dopady, jak bylo zdůrazněno výše. Z hlediska pravomoci a působnosti obecných soudů lze zopakovat i obvykle uváděný argument, že ani proti usnesením soudu, jimiž se upravuje vedení řízení [viz § 202 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] a za jejichž obdobu bývá exekuční příkaz považován, nelze brojit opravnými prostředky. Lze konstatovat, že neexistence opravného prostředku proti exekučnímu příkazu ve smyslu napadeného ustanovení exekučního řádu není v rozporu s ústavním pořádkem, který představuje toliko základní, na úrovni jednoduché legislativy nepřekročitelný rámec platného práva demokratického právního státu.

29. Celkově lze shrnout, že z hlediska uvedeného ústavněprávního rámce nelze na exekuční řád hledět jako na úpravu problematickou, pokud jde o formální dostupnost procesních prostředků ze strany povinného. Z hlediska ochrany práv občanů představuje riziko spíše hybridní postavení exekutora, nadaného značnými pravomocemi veřejné moci a zároveň sledujícího svůj majetkový prospěch ze soukromého podnikání. Toto riziko je třeba uspokojivým způsobem omezit prostředky, které byly výše uvedeny, zejména odpovědností kárnou a důsledným dohledem státních orgánů. Důraz musí být kladen především na dohled ze strany Ministerstva spravedlnosti. Svěří-li totiž stát určité pravomoci jiným subjektům, nezbavuje se tím odpovědnosti za výsledek realizace této přenesené pravomoci.

Poučení:Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. března 2009

Pavel Rychetský

předseda Ústavního soudu

 

Odlišné stanovisko soudce Stanislava Balíka

 

Moje odlišné stanovisko směřuje toliko do odůvodnění usnesení, s jehož výrokem souhlasím a pro nějž jsem hlasoval.

Moje výhrada spočívá v tom, že počínaje částí IV. usnesení jsem navrhoval použití zmizíku či klávesy „Delete“, a to z těchto důvodů:

Nepřipojuji se – obrazně řečeno – do redakční rady nově vzniklého názorového občasníku vydávaného Ústavním soudem ČR, a to proto, že tato netradiční publikační platforma má mít stejné ISBN jako např. Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR.

V souzené věci je primární, že již 14. 7. 2006 byl obecným soudem návrh na nařízení exekuce a na pověření soudního exekutora provedením exekuce pravomocně zamítnut, a tím odpadla možnost pokračovat dále v konkrétní kontrole norem.

S hrůzou jsem si představil situaci, že by hypotetický nalézací soud projednával i po jejím zpětvzetí žalobu s návrhem na provedení dokazování výslechem deseti svědků, tyto svědky by při pěti stáních postupně vyslechl a poté zastavil řízení s odůvodněním, z něhož by bylo patrné, že pokud by nedošlo ke zpětvzetí žaloby, této žalobě by vyhověl…

V situaci obdobné souzené věci nestál Ústavní soud arciť poprvé. Stačí si vyhledat usnesení ze dne 22. 2. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 51/03 a vzít jej jako vzor toho, jak stručně a jasně mělo být rozhodnutí odůvodněno.

 

x x x

 

Obiter dictum je grafomanova vábnička.

Co takhle pod zpravodajské usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti, která byla podána evidentně po lhůtě, připsat: „Ore legar populi perque omnia saecula fama vivam…“

Obiter dictum – zní to vznešeně.

Nechci se mýlit, ale skutečnost, že obrat obiter dictum není zahrnut ani do jednoho z patnácti vydání vynikajícího Latinsko-českého slovníku k potřebě gymnázií a reálných gymnázií J. M. Pražáka, F. Novotného a J. Sedláčka (naposledy Praha 1941) mě svádí k hypotéze, že jde spíše o obrat latiny středověké. Bylo-li by tomu tak, pak by byl dán překladateli prostor k tomu, aby si více pohrál s pojmem obiter.

„Otrocky“ překládáno je iter cesta nebo také chůze, obiter dictum tak může být stejně dobře „řečeno mimochodem“ jako „řečeno z cesty“….

Jak bych nakládal s tím, co bych podepsal jako člen autorského kolektivu obiter dicti? Jistě lze říci, že obiter dictum není pro Ústavní soud závazné. Co kdybych však chtěl – jak se moderně říká – být konsistentní? Asi bych musel setrvat na tom, co jsem si byl předsoudil.

Jak zní čtenáři v nultém čísle shora publikovaná rozprava?

Ceterum autem censemus partem ordinis de executione delendam esse….

zdroj: Ústavní soud ČR

—————

Zpět


Kontakt: Pro právo Projekty: Smlouvy zdarma, Vzory zdarma, Smlouvy a vzory, Výpověď - vzor, Vzor životopisu, Půjčky a dluhy, Rozvod manželství

PageRank ukazatel optimalizace PageRank.cz