Ústavní soud se vyslovil k odpovědnosti vydavatele za uveřejnění tzv. převzatých tvrzení

V mediálně sledované kauze šlo o zodpovědnost vydavatele za převzatá tvrzení. V tomto případě šlo o výrok znalce na adresu bývalé exporadkyně bývalého jetmana a poslance Davida Ratha.

 

II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček) zamítl ústavní stížnost stěžovatelky, neboť neshledal, že by ústavní stížností napadenými rozhodnutími Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze došlo k porušení práva stěžovatelky na lidskou důstojnost a osobní čest ve smyslu čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

 

Předmětem sporu se stal článek s názvem „Exporadkyně Ratha chce 150 milionů kvůli úplatkářskému videu“, uveřejněný dne 2. 4. 2009 na serveru www.ihned.cz. Stěžovatelka se cítila být tímto článkem zkrácena na svých osobnostních právech, a proto se žalobou na ochranu osobnosti domáhala omluvy a náhrady nemajetkové újmy ve výši 200 000 Kč za zveřejnění údajně nepravdivé informace, podle níž měla při vydávání časopisů pro Českou lékařskou komoru způsobit škodu asi 5 mil. Kč. Městský soud v Praze její žalobě vyhověl a žalovanému vydavateli, společnosti Economia, a.s., uložil povinnost uveřejnit omluvu na stránkách www.ihned.cz a zaplatit částku ve výši 100 000 Kč. Vrchní soud v Praze k odvolání žalované následně rozsudek soudu I. stupně zrušil a žalobu v plném rozsahu zamítl, Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné.

 

Jádrem sporu se stal zejména v předmětném článku citovaný výrok znalce Rudolfa Douchy „Bylo tam pochybení za asi pět milionů.“ Ústavní soud nejprve zopakoval, že při řešení střetu mezi svobodou projevu a ochranou osobnostních práv musí být brána v potaz zejména 1) povaha výroku (tj. zda jde o skutkové tvrzení či o hodnotový soud), 2) obsah výroku (např. zda jde o projev „politický“ či „komerční“), 3) forma výroku (zejména nakolik je předmětný výrok expresivní či dokonce vulgární), 4) postavení kritizované osoby (např. zda jde o osobu veřejně činnou), 5) zda se výrok (kritika) dotýká soukromé či veřejné sféry této kritizované osoby, 6) chování kritizované osoby, 7) kdo výrok pronáší (např. zda se jedná o novináře, běžného občana, politika apod.) a konečně, 8) kdy tak učiní (tzn. např. jaké měl či mohl mít jeho autor v daný okamžik k dispozici konkrétní údaje, z nichž vycházel, a v jaké situaci tak učinil).

 

V daném případě Ústavní soud konstatoval, že sporná část výroku je skutkovým tvrzením, přičemž informace v článku obsažené jsou pravdivé, byť se uvedení předmětné informace v kontextu článku jeví jako nadbytečné. Uvedené přirozeně neznamená, že je pravdivé i samotné tvrzení znalce, že „tam pochybení za asi pět milionů“ skutečně „byla“. Toto tvrzení ovšem nelze bez dalšího přičítat k tíži vydavateli. Zde je totiž klíčové, že předmětné tvrzení třetí osoby bylo vydavatelem zasazeno v určitém kontextu, a také, že vydavatel prezentuje toto tvrzení jen jako osobní názor znalce. Jakkoliv totiž platí, že při řešení střetu mezi právem na ochranu osobnosti a svobodou projevu platí, že vydavatel je odpovědný za uveřejnění i tzv. převzatých tvrzení, je současně třeba přihlédnout též k tomu, kdo je autorem původního tvrzení, převzatého novinářem. Jiná je totiž situace, kdy novinář převezme názor „nahodilé třetí osoby“, a jiná, cituje-li názor člověka, který o dané věci musel mít dostatečné a relevantní informace (neboť se jakožto odborník v daném oboru přímo podílel na vypracování znaleckého posudku). Od novináře, který je laikem a nikoliv specialistou na danou oblast a který nemá a v konečném důsledku ani nemá mít ambici informovat čtenáře o odborných záležitostech, jelikož daný článek je určen pro nejširší okruh čtenářů a nikoliv pro odborníky, nelze ostatně ani důvodně očekávat, že jím poskytované informace a jejich celkové vyznění bude zcela přesné a objektivní.

K nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2296/14 ze dne 28. 4. 2015