26.03.2009 17:20

Text nálezu I. ÚS 3143/08, soudce zpravodaj Pavel Rychetský

(přípustnost ústavní stížnosti v bagatelních sporech; faktura jako důkaz existence smluvního vztahu)

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně, soudců Pavla Rychetského (soudce zpravodaje) a Vojena Güttlera, o ústavní stížnosti stěžovatelky I. B., právně zastoupené JUDr. Františkem Mozgou, advokátem, se sídlem Špitálka 41, 602 00 Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně sp. zn. 52 C 88/2008 ze dne 4. listopadu 2008, za účasti Městského soudu v Brně jako účastníka řízení a Syncare Plus s. r. o., se sídlem Krkoškova 4, 613 00 Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, právně zastoupeného Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem, se sídlem Radnická 14/16, 602 00 Brno, t akto:

Rozsudek Městského soudu v Brně sp. zn. 52 C 88/2008 ze dne 4. listopadu 2008 se z r u š u j e .

Odůvodnění:

I.

1. Návrhem osobně doručeným ve lhůtě stanovené ustanovením § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, splňujícím i další formální podmínky [ustanovení § 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], brojila stěžovatelka proti shora citovanému rozsudku.

2. Uvedeným rozsudkem byla stěžovatelce (v nalézacím řízení straně žalované) stanovena povinnost zaplatit kupní cenu, úroky z prodlení a náhradu nákladů řízení. Protože šlo o řízení, v němž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 2 000 Kč, nebylo proti němu podle ustanovení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), odvolání přípustné.

3. Obecný soud shledal, že mezi stranami sporu byla uzavřena ústní kupní smlouva podle ustanovení § 409 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“), strana žalující zboží straně kupující (žalované) dodala a umožnila jí nabýt vlastnické právo ke zboží, ale strana kupující nezaplatila stanovenou kupní cenu. Proto tedy rozhodl o povinnosti strany kupující, jak uvedeno sub. 2.

4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že obecný soud porušil principy řádného a spravedlivého procesu (čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně práv a základních svobod), protože vyvodil takové skutkové závěry, pro které není opora v provedeném dokazování. Na tyto vadné závěry pak navázalo právní hodnocení, jež vyústilo v nespravedlivé rozhodnutí. Rovněž je soudnímu rozhodnutí vytýkáno nedostatečné odůvodnění, neboť z něj musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé; chybí mu proto přesvědčivost a nedává záruku, že nebylo rozhodnuto v důsledku libovůle a způsobem porušujícím právo na spravedlivý proces. Závěrem stěžovatelka uvádí, že se soud nevypořádal s jejími námitkami a návrhy, soud v konečném posouzení nezhodnotil jejich relevanci a ani neodůvodnil, proč se jimi nezabýval; tím měl zásadně založit protiústavnost svého rozhodnutí.

II.

 

5. Městský soud v Brně byl vyzván, aby se k ústavní stížnosti vyjádřil a poskytl Ústavnímu soudu příslušný spis. Soud ve svém podání ze dne 21. 1. 2009 uvedl, že se jedná o tzv. bagatelní věc a rozhodnutí, resp. jeho odůvodnění, je v souladu s ustanovením § 157 odst. 4 o. s. ř., neboť postačí, aby v odůvodnění rozsudku byl uveden předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci. Proto nemohlo dojít k porušení základních lidských práv stěžovatelky. Ohledně vedení řízení podle principů řádného a spravedlivého procesu odkázal na poskytnutý spis.

6. Vedlejší účastník se k výzvě soudu vyjádřil tak, že Městský soud v Brně na základě provedených důkazů správně zjistil skutkový stav, během řízení nedošlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces a závěrem navrhl, aby Ústavní soud stížnost jako nedůvodnou zamítl, přičemž souhlasil s upuštěním od ústního jednání.

7. Ostatní účastníci též souhlasili s upuštěním od ústního jednání.

8. V replice na vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka v řízení stěžovatelka uvedla, že jejich vyjádření nesměřují k v ústavní stížnosti namítaným pochybením, zejména, že z provedených důkazů nebylo možno zjistit skutkový stav, a na své stížnosti včetně odůvodnění setrvala.

9. Z vypůjčeného spisu sp. zn. 52 C 88/2008 vyplynulo, že stěžovatelka již v minulosti dvakrát uskutečnila u žalobce nákup zboží, jako doklad o koupi v těchto případech obdržela faktury, jež uhradila v hotovosti. Existence prvých dvou obchodů nebyla nikým popírána; podrobnosti nebyly zjišťovány. Žalobní tvrzení v souzeném (třetím) případě vychází toliko z existence (stěžovatelkou nepodepsané) faktury, tří upomínek, dalších dokladů z výhradně vnitřní evidence žalobce a účastnického výslechu jednak jednatelky žalobce, jednak žalované. Ta naopak ve svém vyjádření i účastnickém výslechu uplatněný nárok neuznala, namítala, že zboží neodebrala, že jí nebyla předána třetí faktura a z provedených důkazů nelze dovodit převzetí zboží a uzavření kupní smlouvy. Soud však vzal za prokázané, že žalovaná zboží převzala při osobním odběru, a to spolu s fakturou, protože „v opačném případě by jí bylo kromě kosmetického zboží účtováno ještě balné a poštovné, což podle vystavené faktury nebylo“. Uzavřel, že z provedených důkazů vyplynula existence skutkových okolností, z nichž lze po jejich subsumpci pod příslušná ustanovení uzavřít, že došlo ke vzniku kupní smlouvy, v níž prodávající (žalobce) svůj závazek splnil, a kupující (žalovaná) byla povinna splnit závazek svůj a zaplatit kupní cenu. Proto rozhodl, jak uvedeno sub. 2.

III.

10. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení jejích základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení jemu předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

11. V předmětné věci Ústavní soud, jako orgán ochrany ústavnosti, konstatuje, že není soudem, který by se měl zabývat posuzováním celkové zákonnosti vydaných rozhodnutí či nahrazovat hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Zabývat se správností rozhodnutí orgánu veřejné moci může jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před ním byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (usnesení sp. zn. I. ÚS 1/02 ze dne 26. 3. 2002, http://nalus.usoud.cz). Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, závazný výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu, jsou záležitostí především obecných soudů, jež jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“).

12. Z ústavního principu nezávislosti soudu (čl. 81 a 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Jestliže tedy obecné soudy respektují kautely dané ustanovením § 132 o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení jakýmkoliv způsobem znovu přehodnocovat, protože by se tímto postupem stával další pravidelnou instancí, což jeho úkolem není a ani být nemůže. V této souvislosti se sluší dodat, že zásahy Ústavního soudu do rozhodování nezávislých obecných soudů jsou po právu toliko na základě důvodných ústavních stížností při splnění všech zákonných podmínek, přičemž čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nelze vykládat jako právo na úspěch v soudním řízení. Toto ustanovení toliko znamená, že se soud musí návrhem zabývat a nemá právo jeho projednání odmítnout, pokud jsou splněny procesní podmínky, za nichž může ve věci jednat, čemuž na druhé straně koresponduje povinnost soudu zabývat se námitkami protistrany (v souzené věci stěžovatelky) a v intencích procesních norem na ně reagovat.

13. Z řečeného je zřejmé, že Ústavnímu soudu přísluší pouze přezkoumávat, zda v dané věci obecný soud respektoval ustanovení o. s. ř. a umožnil svým postupem stěžovatelce domáhat se stanoveným postupem jejího (tvrzeného) práva (tj. výroku o neexistenci povinnosti zaplatit kupní cenu).

14. Ústavní soud shodně jako ve svých předchozích rozhodnutích (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 623/04 ze dne 8. 11. 2005, usnesení sp. zn. III. ÚS 530/03 ze dne 8. 4. 2004, http://nalus.usoud.cz), v nichž se zabýval tzv. otázkou bagatelních věcí v souvislosti s výší předmětné částky, konstatuje, že jeho úkolem je (mimo jiné) ochrana fyzických a právnických osob před zásahy orgánů veřejné moci, jež mají ústavněprávní dimenzi, tedy zásahy z hlediska ochrany práv jednotlivců zcela zásadního významu [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona]. Ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, u nichž procesní úprava nepřipouští odvolání (§ 202 odst. 2 o. s. ř.), tedy ve věcech téhož druhu jako je věc i nyní Ústavním soudem posuzovaná, je v podstatě - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu - ústavní stížnost vyloučena (sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. IV. ÚS 695/01 ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 248/01 ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 8/01 ze dne 21. 3. 2001, sp. zn. IV. ÚS 185/98 ze dne 26. 8. 1998, http://nalus.usoud.cz).

15. Tomu koresponduje i další úvaha Ústavního soudu, vyjádřená v usnesení sp. zn. III. ÚS 2612/07 ze dne 5. 6. 2008, v níž uvedl, že pokud "občanský soudní řád vylučuje u bagatelních věcí přezkum rozhodnutí vydaných ve druhé instanci, což v obecné rovině není v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky přesunut do roviny ústavního soudnictví". Z analogie věci tedy vyplývá, že rozhodnutí soudu, proti němuž není přípustné ani odvolání, obecně (s úspěchem) napadat ústavní stížností nelze. V tomto směru by z tohoto závěru bylo možné učinit výjimku pouze v případech mimořádně závažného pochybení, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tj. např. své rozhodnutí by vůbec neodůvodnily, nebo by se takové odůvodnění příčilo pravidlům logiky, bylo by výrazem přepjatého formalismu či jiného extrémního vybočení z obecných principů spravedlnosti; taková situace může nastat, jak Ústavní soud konstatoval v řadě svých rozhodnutí (např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98).

16. Úspěšné uplatnění ústavní stížnosti přichází proto v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální.

17. Obecný soud v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujal právní názor, který měl oporu ve skutkovém stavu, jež deklaroval za rozhodný. Své rozhodnutí rozvedl v souladu s ustanovením § 157 odst. 1 a odst. 4 o. s. ř., neboť v odůvodnění rozsudku, proti němuž není odvolání přípustné, mohl uvést pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci. Namísto toho Městský soud v Brně stručně a jasně vyložil, které skutečnosti má za prokázány a o které důkazy opřel svá skutková zjištění. V tomto směru nelze jeho postupu nic podstatného vytknout, a stěžovatelčiny námitky je proto (výhradně v tomto kontextu) nutno odmítnout.

18. V projednávané věci označený soud tedy sice jasně a logicky opřel své odůvodnění o „nalezený“ skutkový stav, jenže ten však dovodil z důkazů, které relevantní informace ke skutkovému zjištění poskytnout nemohly. Z toho plyne, že na takových, chybně zjištěných, skutkových okolnostech nelze vystavět právní závěry, jak to nalézací soud učinil.

19. Podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 682/2002 ze dne 19. 3. 2003 je základním předpokladem pro vznik povinnosti kupujícího k úhradě kupní ceny existence kupní smlouvy. Nedojde-li k uzavření kupní smlouvy (k dohodě o podstatných částech tohoto smluvního typu), nelze hovořit ani o vzniku povinnosti kupujícího k úhradě kupní ceny. Tento soud se vyjádřil i ke kupní ceně, a to např. v rozsudku sp. zn. 32 Odo 849/2006 z 6. 12. 2007, když seznal, že ve smlouvě musí být kupní cena dohodnuta nebo musí v ní být alespoň stanoven způsob jejího dodatečného určení, ledaže z jednání o uzavření smlouvy vyplývá vůle stran ji uzavřít i bez určení kupní ceny. V tomto případě je kupující povinen zaplatit kupní cenu stanovenou podle § 448 (druhý odstavec). V dalším rozhodnutí (rozsudku sp. zn. 35 Odo 1183/2003 ze dne 10. 11. 2004) Nejvyšší soud rozvedl, že pro vznik povinnosti kupujícího zaplatit kupní cenu ve smyslu ustanovení § 450 odst. 1, věty první, obch. zák. je rozhodující, zda mu prodávající v souladu se smlouvou a tímto zákonem umožnil nakládat se zbožím nebo s doklady umožňujícími kupujícímu nakládat se zbožím. Nejvyšší soud se dokonce zabýval i případem ve vztahu k řízení před Ústavním soudem obdobným a ve svém rozhodnutí sp. zn. 32 Odo 276/2005 ze dne 15. 3. 2006 konstatoval, že „…faktura jako účetní doklad sama o sobě není důkazem o smluvním vztahu mezi účastníky…“ – tytéž závěry je pak možné dovodit i z rozsudku sp. zn. 29 Cdo 1671/2000 ze dne 30. 4. 2001, anebo usnesení sp. zn. 32 Odo 479/2006 ze dne 27. 2. 2008.

20. Ústavní soud tak shledal, že pochybení nalézacího soudu spočívající v nerespektování bohatě zastoupené sjednocující judikatury Nejvyššího soudu, aniž by byly nalézacím soudem zjištěny důvody pro jiný, odchylný postup (a tento postup byl v odůvodnění rozhodnutí zmíněn), je v tomto konkrétním případě způsobilé posunout věc do ústavněprávní roviny. Stěžovatelka totiž mohla reálně očekávat, jak bude soud provedené důkazy hodnotit a jaké skutkové závěry z nich vyvodí. Ničím neopodstatněná změna náhledu na výsledky provedeného dokazování je závěrem pro účastníky sporu překvapivým, kterému – kvůli zákonné úpravě – nelze čelit standardními opravnými prostředky.

21. K uvedenému pochybení soudu je zapotřebí – jako obiter dictum – zmínit ještě další okolnost, která může mít vliv na další (budoucí) úvahy Ústavního soudu stran potřebné, z pohledu ústavněprávního nutné, kvality civilního procesu v tzv. bagatelních věcech. Zákonodárce zřejmě oprávněně označil spory o částky do 2 000 Kč jako spory „bagatelní“. Nicméně zákonem č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, jenž je k dnešnímu dni účinný jen částečně, bude tato částka zvýšena na 10 000 Kč. V tomto směru tak označení „bagatelní spor“ již přiléhavé není. Soud by proto měl tím spíše vést řízení způsobem, aby účastníci nebyli překvapeni hodnocením provedených důkazů a nebyli až v době vyhlášení rozhodnutí postaveni před situaci, v níž již není možné nabídnout soudu další důkazy, které by byly s to názor soudu o skutkovém základu spolehlivě změnit. Jinými slovy soud nemá nabízet účastníkům řízení provedení konkrétních důkazů, kterými by podpořili svá tvrzení, ale má je vhodnou formou informovat, a to nejpozději při poučení podle § 119a o. s. ř., jaké skutkové závěry z dosud provedených důkazů vyvodil. Tato informovanost pak povede k vytvoření adekvátního procesního prostoru stranám sporu k tomu, aby mohly reagovat reagovat odpovídajícími návrhy; na soudu pak bude, aby takové návrhy buď připustil a provedl, anebo naopak zamítl. Tento specifický přístup soudu vůči účastníkům má svůj důvod v jednoinstančnosti řízení a z něho plynoucí absence opravných prostředků právě v oblasti, kde by jinak byly přípustné nejen řádné opravné prostředky [ustanovení § 205 odst. 2 písm. e) o. s. ř.], ale kde je za určitých okolností založen i důvod pro opravné prostředky mimořádné (ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.).

22. Ústavní soud však nevylučuje, že nalézací soud může dojít – při respektování shora uvedených podmínek a při dodržení zásady spravedlivého procesu a principu právního státu – k obsahově totožnému rozhodnutí; to však nemůže být postaveno toliko na důkazech, jež dosud byly před nalézacím soudem provedeny.

IV.

23. Ústavní soud dospěl k závěru, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, a proto od něj se souhlasem účastníků upustil (§ 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).

24. Ústavní soud ve své bohaté judikatuře týkající se principu právní jistoty a  zásady předvídatelnosti práva (princip odvozený z principu právního státu, tj. z čl. 1 odst. 1 Ústavy), vyžaduje přesnost a předvídatelnost soudního rozhodování. Za uvedeného stavu, s ohledem na obsah spisu, však Ústavní soud pochybuje o tom, že by bylo možno výsledek řízení v dané věci (vzhledem ke všem okolnostem případu) považovat za spravedlivý.

25. Ze shora uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že postupem nalézacího soudu a jeho výroky došlo k zásahu do práv stěžovatelky na soudní ochranu (spravedlivý proces) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a k porušení principu právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy, a proto ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí Městského soudu v Brně zrušil [§ 82 odst. 1, § 82 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení:Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 17. března 2009

 

František Duchoň

 

předseda senátu

Zdroj Ústavní soud

—————

Zpět


Kontakt: Pro právo Projekty: Smlouvy zdarma, Vzory zdarma, Smlouvy a vzory, Výpověď - vzor, Vzor životopisu, Půjčky a dluhy, Rozvod manželství

PageRank ukazatel optimalizace PageRank.cz