20.01.2015 16:06

Ústavní soud zamítl další stížnost na zdanění solárních elektráren

Podle Ústavního soudu nepřísluší soudu posuzovat, zda má uvalená daň na provozovatele solárních elektráren rdousící efekt, ale pouze zda jsou naplněny zákonné limity tohoto zdanění.

Ústavní soud, Brno, TZ 4/2015

II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček) zamítl ústavní stížnost stěžovatele PT Energetická s.r.o., neboť napadenými rozhodnutími správních soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.

Stěžovatel provozuje fotovoltaickou elektrárnu a vyrobenou elektřinu dodává do distribuční sítě spol. ČEZ Distribuce, a.s. (plátce daně). Plátce daně nevyplatil stěžovateli celou fakturovanou částku za elektřinu dodanou v období únor až červen 2012, ale srazil z ní určitou částku jako tzv. solární odvod podle § 7a zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře využívání obnovitelných zdrojů. Stěžovatel neúspěšně brojil proti této srážce prostřednictvím stížnosti na postup plátce daně u orgánů finanční správy a následně správních soudů, když tvrdil, že za současné situace vykazuje ztráty a solární odvod je pro něj likvidační. Podstatu ústavní stížnosti pak tvořila námitka, že obecné soudy chybně shledaly, že právním institutem k prokázání rdousícího efektu při solárním odvodu nemůže být stížnost na postup plátce daně dle ust. § 237 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, čímž mělo dojít k porušení stěžovatelova práva na ochranu vlastnictví, práva podnikat i práva na soudní ochranu.

Ústavní soud dospěl, stejně jako Nejvyšší správní soud v usnesení rozšířeného senátu č. j. 1 Afs 76/2013-57, k závěru, že v řízení o stížnosti na postup plátce daně podle ustanovení § 237 daňového řádu může správce daně přezkoumat postup plátce daně pouze z hlediska dodržení zákonných ustanovení. V případě solárního odvodu podle ustanovení § 7a zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů, ve znění platném do 31. 12. 2012, proto může jen posoudit, zda při jeho srážce byla dodržena ustanovení zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů. V tomto řízení proto není dán procesní prostor pro zvážení toho, zda tento odvod vůči plátci daně nevyvolává tzv. rdousící efekt.

Pokud Ústavní soud již dříve posuzoval soulad solárního odvodu s ústavním pořádkem a neshledal jej rozporným (nález sp. zn. Pl. ÚS 17/11), nemůže být jeho apel na případné zhodnocení rdousícího efektu na provozovatele fotovoltaických elektráren chápán jako výzva soudní moci k „ohýbání“ a nepřiměřené interpretaci právních norem obsažených v daňovém řádu, nýbrž jako apel na zákonodárce a výkonnou moc k přijetí a aplikaci takové právní úpravy, jež by umožňovala v některých případech zohlednit skutečnost, že solární odvod má na poplatníka likvidační dopad. Není však úkolem Ústavního soudu, aby finanční správě přesně určoval, jakými způsoby a metodami naplní dříve vymezené ústavní limity, pokud daného cíle dosáhne a pokud zvolené metody budou ústavně konformní (zejména z hlediska právní jistoty, předvídatelnosti a proporcionality), tedy zda v konkrétním případě je namístě např. posečkání (§ 156 daňového řádu) anebo prominutí daně (§ 259 daňového řádu).  Je ale nutno trvat na tom, aby orgány finanční správy o podané žádosti o posečkání, případně o prominutí daně, řádně rozhodly a aby takováto rozhodnutí byla soudně přezkoumatelná. Je totiž primárně věcí právě finanční správy, aby velmi bedlivě v každém konkrétním případě zvážila, jak zmírnit případné likvidační účinky, a to případně i s ohledem na celkovou ekonomickou situaci daňového subjektu se zohledněním jeho celkové daňové zátěže.

„Rdousící efekt“ však nelze dovozovat pouze ze samotného faktu tohoto odvodu, nýbrž i s ohledem na výnosy z tohoto zdroje obnovitelné energie po dobu celých patnácti let. Změnu zákonných parametrů lze totiž podřadit pod jedno z podnikatelských rizik, které musí podnikatelé v rámci svých investic (obzvláště dlouhodobých) akceptovat. Úkolem soudní moci není ochrana dříve očekávaného zisku, nýbrž pouze posouzení, zda přijatou právní úpravou nedochází v nedůvodné a neakceptovatelné míře k zásahu do vlastnických (či jiných) práv dotčených osob. Záruka patnáctileté návratnosti investice proto neznamená právo každého podnikatele v tomto oboru na ziskovost jeho podnikání v rámci této doby, nýbrž pouze, že za obvyklých okolností a při vynaložení péče řádného hospodáře by uvedené návratnosti mělo být u průměrného podnikatele podnikajícího v tomto oboru zpravidla dosaženo.

K nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2216/14.

—————

Zpět


Kontakt: Pro právo Projekty: Smlouvy zdarma, Vzory zdarma, Smlouvy a vzory, Výpověď - vzor, Vzor životopisu, Půjčky a dluhy, Rozvod manželství

PageRank ukazatel optimalizace PageRank.cz